Broňa, 47 let - stomik

11.10.2020

Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát... Jistě jste poznali slova ze známé písničky, kterou zpíval Michal Tučný. Jako dítě jsem trávil sem tam nějaký čas v nemocnici a sestřičky mě důvěrně oslovovaly Michale, to asi proto, že mám s tímto zpěvákem stejné příjmení. Jmenuji se Bronislav Tučný a důvod, proč jsem byl často v nemocnici, byl ten, že jsem se narodil s vrozenou vadou rozštěpem páteře, což vyžadovalo podstoupení několika náročných operací.

Jistě jsem v té době přidělával hodně starostí nejen lékařům, ale hlavně svým rodičům. Přibližně v 8 letech, po předchozí nezdařilé plastice močového měchýře a odebrání jedné poškozené ledviny, mi byla vytvořena urostomie, a to z nutnosti zachránění poslední ledviny a hlavně i života. Stomická pomůcka mi překážela na břiše a přibyly také nové zákazy. Lékaři mi nedoporučovali, nebo spíš zakázali, většinu sportů a úkonů, které by zatěžovaly břicho.

Na stomii nebo spíš na pytlík, co by stomickou pomůcku, jsem si celkem rychle zvykl a zákaz nezákaz jsem si příležitostně užíval hraní fotbalu nebo hokeje s kamarády a rád jsem jezdil na kole. Je přece třeba si plnit svá přání, když je k tomu příležitost. Když jsem vycházel základní školu a nastalo rozhodování, co bude dál, objevily se návrhy, že další studium by nemělo význam, vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Mým rodičům bylo doporučeno, aby mi zažádali o plný invalidní důchod. Volba rodičů byla naštěstí jiná a já se měl možnost vyučit v oboru elekro, který mě opravdu velmi bavil.

Po úspěšném vyučení jsem nastoupil do zaměstnání. Tou dobou se do naší země dostávaly už kvalitní a velmi spolehlivé pomůcky, které byly i velmi diskrétní. Já jsem měl spoustu otázek, které souvisely s dospíváním. Neznal jsem ale nikoho, kdo by měl podobnou zkušenost a žil se stomií. Dospěl jsem tedy k názoru, že si pravděpodobně nenajdu dívku, se kterou bych chodil na rande a postupně prožíval další fáze, které neodmyslitelně ke každému vztahu patří.

Dny utíkaly jako voda a přišel ten den, kdy jsem se seznámil s mojí první dívkou. Dokonce byla svatba a narodila se nám dcera. Jak to tak někdy bývá, vztah dlouho nevydržel. Že bych moc pospíchal? Za nedlouho přišel další vztah a po 6 leté známosti, to je snad dostatečný čas se dobře poznat, se nám narodil syn. Mezi tím jsem se dozvěděl o spolku stomiků a chodil na jejich akce i s partnerkou. Zde jsem se dozvěděl opravdu cenné informace pro usnadnění života se stomií. Dokonce jsem na rekondičním pobytu poprvé vyzkoušel bazén. Byl jsem totiž neplavec, jelikož jsem se nemohl účastnit výuky plavání na základní škole. Dceru i syna jsem naučil jezdit na kole a najezdili jsme spolu opravdu hodně kilometrů. Dokonce jsme nedávno se synem překonali náš společný rekord a během jedné projížďky na kole jsme ujeli 200 km. Nebýt deště, který nás zastihl večer, jistě bychom ještě pár kilometrů ujeli. Však to jistě někdy opět překonáme.

Myslím, že každý máme nějaké to přání, které si chceme splnit, nebo hranice, které chceme překonat. V roce 2018 byl už 9. světový den stomiků a České ILCO uspořádalo spanilou cyklojízdu stomiků. Tato výjimečná osvětová mezinárodní akce, na jejíž přípravě jsem se spolupodílel, se jmenovala "Překonej své hranice" a účastnili se jí stomici nejen z ČR, ale i ze Slovenska, Polska a Maďarska. Překonali jsme vzdálenost z města Hranice u Aše do Hranic na Moravě, což bylo víc jak 600 km během 9 dnů a dojeli jsme až do Nového Jičína. Akce měla jedno důležité poslání, pokud se někdo rozhodne překonat své hranice, nespokojí se jen s tím, že to dokáže, ale očekává za to vynaložené úsilí něco víc. Třeba nový začátek své životní etapy. Cykloakce byla podnětem, aby se podobná setkání uskutečnila i v ostatních jmenovaných zemích a tím prakticky myšlenka překonala i hranice naší země. Na všech akcích jsem měl možnost být a poznat spoustu úžasných lidí se stomií, kterým nechybělo zdravé sebevědomí. Sebevědomí je možné vnímat různým způsobem, jako například nebát se, jít za svým cílem, ale může jít i o sebeuvědomění si vzniklé životní situace.

Nemoc a postižení nepředstavují jen somatický problém, ale také psychický a sociální stav. Lidé dobrého zdraví berou svůj osud a své tělo jako samozřejmost: vidí, slyší, jedí a dýchají, protože mají fungující orgány, které jim všechny tyto věci umožňují. Tyto orgány a tělo jako takové patří k základům, na nichž stavíme své vědomí toho, kdo a co jsme, a jsou nástroji, s jejichž pomocí se potýkáme s realitou a vytváříme ji. Každý člověk prostě přijímá fakt, že má dvě nohy a může chodit; nepřemýšlí o tom a nediví se tomu o nic víc, než cítí vděčnost za kyslík obsažený ve vzduchu. Obojí patří k prostým existenčním podmínkám života.

Prakticky každá nemoc ruší toto nedostatečné vědomí těla či usměrňování našeho myšlení a jednání. A tak dochází k tomu, že poprvé v životě začneme hodně přemýšlet o svém fyzickém stavu. Stáváme se sebe-vědomými. Někdy se zdá, že je toho nějak moc na jeden život, chce to také odpočívat a relaxovat. Také si občas odpočinu třeba při skládání básniček, tím bych chtěl navázat na projekt Českého ILCO s názvem "My básnické střevo máme, s osudem se vyrovnáme", který jsem vymyslel v roce 2016 a pokračuje i nadále.

Prožil jsem už mnoho etap mého života, na některé se dobře vzpomíná, na jiné rádo zapomíná, ale podstatné je žít v přítomném čase a tak zatím tento příběh dočasně ukončím slovy:

Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát... Já poznal život a do dnešního dne ho mám rád...

© 2020 PytlíkART - projekt pacientské organizace České ILCO, z.s.. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!