Jana, 34 let - stomička

11.10.2020

Pocházím z Ostravy, jsem vdaná a mám dvě děti. Crohnovou chorobou jsem onemocněla, když mi bylo 22 let. Žádné dispozice k této nemoci jsem neměla a jsem v rodině první a doufám, že poslední, kdo má tuto nemoc.

Nemoc se projevila po prodělaném dlouhodobém stresu horečkami, bolestí kloubů a průjmy. Léčbou a dietou se mi podařilo držet Crohna pod kontrolou. Otěhotněla jsem a měla 2 děti. Vše šlo nádherně i s Crohnem do r. 2014, kdy opět zaútočil a začal šílený boj.

Diagnostikovali mi píštěle a absces konečníku a během roku jsem podstoupila 6 operací. Opět začaly průjmy a bohužel píštěl nakonec prorostla do vagíny a to byl hlavní důvod k vyvedení stomie. Stomie měla být jen dočasná, ale vzhledem k nejnovějším výsledkům se zjistilo, že konečník a celé tlusté střevo jsou nenávratně poškozeny a na 80% bych zůstala inkontinentní. Když mi řekli, že je nutné udělat stomii, mlčky jsem ji přijala, věděla jsem, že to takto dříve nebo později skončí. Rozhodování mi ale nejvíce ulehčil manžel, který to bere jako kosmetickou vadu a chtěl, abych konečně mohla alespoň trochu žít. A to bylo rozhodující, bála jsem se, že by mě s tímto už manžel nechtěl, ale je to pravý chlap, takže mi to přijetí velmi ulehčil.

Před rokem mi tedy byla vyvedena dočasná ileostomie. Po operaci jsem byla velmi překvapená, že bolesti byly opravdu minimální. O stomii mne naučila pečovat stomická sestra a během 14dní jsme vybrali pomůcku, která mi nejvíce vyhovuje. Mé obavy z podtékání či zápachu se rozplynuly a během roku jsem neměla ani jednu nehodu a dokonce i oblečení jsem nemusela zcela změnit. A krátká trička a bokové kalhoty se stejně pro matku už příliš nehodí. V nemocnici jsem dostala plno informací, co jíst, co ne, ale každý člověk je originál, takže ke spoustě věcem jsem musela přijít sama, často ve FB skupině stomiků, ale jakmile se člověk naučí poslouchat své tělo, jde vše samo.

6 let.. 6 let jsem se trápila bolestmi, neskutečnou únavou a depresemi, výčitkami.. Během 6 let jsem přišla o nespočet věcí, které se už nedají vrátit.. Zážitky s dětmi a mužem, smích, setkávání s přáteli, výlety .. Snažím se to vše dohnat a myslím, že se to daří, protože stomie mi umožnila, žít opět naplno. Stomie mi vrátila život, který tak miluji. Už se nebojím vyjít z domu, netrpím bolestmi, s dětmi skáču do vody a jezdím na tobogánu, jezdíme na výlety, naplno dělám fitness, cvičím jógu, jezdím na kole.. tyto věci byly během těch 6 let nemyslitelné. A můj vztah s manželem, to neskutečně posílilo.

Proto prosím, nebojte se stomie. I když to celé může vypadat strašidelně, někdy je lepší podstoupit něco, čeho se bojíme a je nám proti mysli, abychom mohli žít lépe.

Přála bych si, aby můj příběh někomu pomohl, a přeji všem samozřejmě pevné zdraví a hlavně pozitivní mysl a naději.